Ostrov Nová Guinea je jedinečný tím, že zde i v dnešní době žijí již tisíce let neměnným způsobem nejstarší kultury našeho světa. Výprava do jejich kraje uprostřed neprostupné džungle je jedním velkým dobrodružstvím. A bylo mi velkou ctí setkat se s tímto unikátním světem a poznat životní styl stromových lidí. Vědci odhadují, že celých 10 % domorodců z této indonéské části ostrova v životě nevidělo bělocha a nemá sebemenší ponětí o existenci moderní civilizace. Ještě nedávno zde prapůvodním stylem žilo více než tisíc nejrůznějších etnických skupin. V dnešní době se odhaduje, že zde žije 200 domorodých kmenů. Jedněmi z nejznámějších v této části ostrova jsou kmeny Dani, Yali, Asmat a tzv. stromoví lidé kmenů Kombaj a Korowaj. O tzv. stromových lidech se svět dozvěděl až v 70. letech 20. století. Život Kombajů a Korowajů se v mnohém podobá. Nejtypičtější jsou jejich obydlí, podle kterých získali svou přezdívku. Domy si totiž oba tyto kmeny staví vysoko (5 – 30 metrů) v korunách stromů. Vyvýšená obydlí slouží nejen jako ochrana před nepřáteli (mezi zdejšími kmeny panuje již od pradávna nevraživost), ale také před útočnými komáry, kteří přenášejí nejrůznější nemoci včetně smrtelné malárie. Domorodci se odívají tradičním způsobem, ženy si kolem pasu omotávají suknici ze ságové palmy a na hlavu věší síťovou tašku. Muži nosí pouze ratanové obruče kolem pasu a pouzdro na penis, kterým může být list, skořápka, ulita, nebo zobák zoborožce. Většina papuánských domorodých kmenů se živí sběrem a lovem. Nejčastějším pokrmem těchto lidí jsou jídla vyrobená ze ságové mouky. Ke každodenní práci využívají ručně vyrobené nástroje z kostí a kamenů.

„Bylo neuvěřitelně fascinující pozorovat Korowaje, jak šťastně a přirozeně ve svém světě žijí. Zároveň jsem si uvědomil, jak moc křehký tento svět je a jak moc jej jakákoliv stopa moderní civilizace ovlivňuje.“

Jedním z velkých přítoků Amazonky je řeka Xingu, na jejímž horním toku žijí tzv. xinguští indiáni. Tyto jazykově různorodé, avšak kulturně blízké indiánské kmeny jsou jedním ze vzácných klenotů naší planety. Jedním z nich je například hrdý kmen Waurá. Kontakt jeho příslušníků s civilizací je řídký a tajemství života a kultury si před cizinci náležitě střeží. O to víc si vážím faktu, že mi bylo po dlouhých jednáních s náčelníkem a šamanem v jedné osobě umožněno strávit s těmito indiány hned několik nezapomenutelných dní. Po příjezdu si mě domorodci nejprve zvědavě a možná i trochu nedůvěřivě prohlíželi. Během několika mála chvil mě však přijali velice vstřícně a srdečně. Přirozenost, sounáležitost, harmonický život s okolní přírodou, a především víra spojená s každodenní mystikou a nejrůznějšími rituály tohoto kmene mě nepřestávají fascinovat dodnes. Indiáni mě zasvětili nejenom do činností běžných dní, ale také do tradic vycházejících z jejich nádherné a pestré kultury.

„Kmen Waurá žije původním způsobem života a velmi úspěšně brání svoji kulturu před globalizací.“

Kontakt cizinců s Mokeny je umožněn pouze prostřednictvím výprav organizovaných pod dohledem myanmarské vlády a za poplatky v řádu tisíců dolarů. Navíc ještě pouze do míst k tomu určených. Zvolil jsem vlastní cestu, takovou, která mi umožnila hlubší, a především opravdové poznání života těchto zajímavých lidí. Díky tomu jsem zaznamenal skutečný život rodiny Mokenů, která není, a nikdy ani nebyla, jakkoliv zasažena turistickým ruchem. Moken (Maw Ken) v překladu znamená „plavící se po moři“ nebo také „do vody ponořený“. V dávných dobách Mokenové neodplouvali na moře, ale z moře se vraceli na břeh. Mokenové jsou bez výjimky skvělými potápěči, dokážou se ponořit do hloubky přes 30 metrů a vydržet bez kyslíku déle než 5 minut. Mají fantasticky propracované pohyby nejen pro plavání, ale i pro lov s harpunou. Když potřebují zůstat při mořském dně, aby nasbírali perly a korýše, zatíží se kameny a chodí po dně se stejnou lehkostí jako po souši. V současné době se je vláda snaží připoutat k pobřeží a zamezit jim v nomádském způsobu života. Většina z nich dnes žije v domcích na kůlech v malých osadách na plážích. Kabangy, dávné symboly svobody, byly tradiční obytné lodě a dopravní prostředek v jednom. Mokenové je vyráběli ručně z lehkého dřeva, což je činilo velmi stabilní. Dříve na nich Mokenové skutečně bydleli a kočovali. Dnešní civilizační tlak je ale neúprosně tlačí k životu u břehu.

„Myanmarský kmen mořských nomádů Mokenů je na hranici existence. Do určité míry stále žije kočovným způsobem života, ale místní vláda se velmi důsledně snaží připoutat tento kmen k pevnině, což pro něj není přirozené.“

Před kontaktem s civilizací žili Nukakové v dokonalé harmonii s okolní džunglí. Jejich znalosti o reprodukčních cyklech zvířat z nich dělali úspěšné a zároveň ohleduplné lovce. Rozděleni do malých rodových skupin putovali po starých stezkách džunglí a živili se lovem nebo sběrem plodů. Jako zázrakem se jim v 16. století podařilo vyhnout zběsilému drancování španělských dobyvatelů conquistadores. Ukryti v amazonském pralese přežili do moderní doby, aniž by se jich pokrok a celosvětové dění jakkoliv zásadně dotkly. Nebyla to však klidná léta. Vyhnout se kontaktu s „bílým mužem“ stálo Nukaky mnoho sil a nutno říct, že svůj boj nakonec bohužel prohráli. Situace eskalovala v roce 1988, kdy se na kraji vesnice Calamar u hranice amazonského pralesa objevila skupina asi padesáti zástupců kmene Nukak Makú. Jejich poselství bylo zřejmé – touha najít smír a zachránit sebe i milovaný domov. Osudná mise zoufalého kmene ovšem dopadla zcela katastrofálně. Setkání s osadníky zaneslo mezi zhruba třítisícovou populaci Nukaků zárodky nemocí, proti kterým jim chyběly protilátky. Spalničky, chřipka a různá respirační onemocnění způsobily, že se mezi lety 1988 až 1998 populace Nukaků zmenšila o více než 60 %. Ke zkáze Nukakú přispěli také partyzáni FARC, kteří zabírali jejich území, na kterých zakládali plantáže koky. Indiány otročili, nebo z dlouhé chvíle vraždili. Nemoci a teror ze strany partyzánů způsobily, že dnes žijí jen poslední stovky Nukakú – část se jich dosud skrývá v pralese, většina však přežívá v táboře ne větším velikosti fotbalového hřiště na okraji města San José del Guaviare. Po vyhnání z pralesa o všechny své zkušenosti postupně přicházejí. Na infekční choroby v prvé řadě umírají staří lidé, se kterými z kmene nenávratně odcházejí znalosti, kultura a tradice. Usazeni na jednom místě, nemají v nejbližší džungli už co sbírat a lovit, a jsou proto zcela odkázáni na potravinovou pomoc. Navíc mladí Nukakové, kteří se narodili mimo džungli, o návrat do pralesa již nestojí. Chtěli by splynout s moderním světem, který o ně ale nemá zájem. Ztráta identity a pocit vyloučení u nich vyvolávají deprese, se kterými se jen těžce vyrovnávají.

„S každou mizející kulturou je náš svět chudší a chudší a je obrovská škoda, když si pestrost světa necháváme brát.“